Jedousov

Původní tvar jména Jedousov zněl Dědúsov, tedy Dědousův dvůr. Slovo dědous mělo hanlivý přídech, něco jako morous. Setkáváme se tu s příjmením jakéhosi rytíře. Víte, že dědičnost a neměnnost příjmení byla uzákoněna až v roce 1780? Do té doby zvláště nejchudší lidé (třeba bezzemci) žádná příjmení neměli, a tak jim bylo kvůli evidenci osob uděleno.
Příjmení vznikala od 14. do 18. století a nejdříve se objevují u šlechty, pak u měšťanů a posléze i u svobodných sedláků. Začala se používat vlastně proto, že bylo potřeba odlišit osoby stejného křestního jména v obci. Mohly být odlišeny podle vlastností (Veselý, Pokorný) nebo podle místa původu (Zálabský - ze zálabí), podle místa bydliště (Šimek pod Skalou) nebo třeba podle řemesel (Platnýř, Hrnčíř).
V souvislosti se štěpánovskou tvrzí je v polovině 16. století doložena i obec Jedousov. Jedousov ve své historii totiž náležel ke statku štěpánovskému a s ním byl později připojen k choltickému panství.
V 19. století zde žil buditel českých lidí na Cholticku Václav Morávek. Tento vzdělaný rolník, nadšený pro českou věc, rozuměl i zpěvu a hudbě. V kostele hrával na varhany. Měl mnoho funkcí, mimo jiné byl 33 let Jedousovským místním starostou a kupříkladu také členem c. k. školní rady. Měl zásluhu na postavení kaple Panny Marie v Jedousově v roce 1890 a inicioval i založení hasičského sboru v roce 1900, jemuž pak předsedal. Byl to nesmírně aktivní člověk a dostal mimo jiné i pochvalný dekret, v němž je mu vzdáván dík za loajálnost a vlasteneckou obětavost v době války roku 1866 a v němž je oslovován: Vaše blahorodí.
Od roku 1902 se stal Jedousov po odtržení od Choltic samostatnou politickou obcí. Ještě po první světové válce žilo v obci téměř 400 obyvatel. V květnu 1945 byl v Terezíně zastřelen při poslední popravě, která se tam konala, místní občan Čestmír Strouhal.